Odpoutat se, či žít dál v naději?

Odpoutat se, či žít dál v naději?

Článek, který dnes napíšu, mi vnuklo přečtení článku na jednom blogu. Dovedl mě k zamyšlení. Kam tahle cesta vede? Na tohle téma se mi dobře psalo a doufám, že si jeho čtení užijete stejně, jako já psaní. Zpříjemnit by vám ho mohla písnička, u které jsem článek napsala. > https://www.youtube.com/watch?v=TiRa_DwalQc

Po tom, co se za poslední rok stalo, si prostě nedokážu vybrat. Rok žít v přechodném stavu, kdy jsme byli kamarádi,ale oba chtěli něco víc, dalo mým citům docela zabrat. Jednou jsme spolu i chodili, ale to, co se ve vztahu dělo, mě ničilo ještě víc. A až po roce můžu říct, že ho znám. Vím, nad čím asi přemýšlí. Co mu vadí a co by chtěl. Dokážu odhadnout jeho reakci, jeho emoce. Je dost možné, že je to jen jednostranné, protože se v poslední době chovám.. ehm. Nevyzpytatelně. Občas dělám věci proti své vlastní vůli za záminkou „takhle to bude lepší“ a pak zjišťuju, že tím ničím nejen sebe, ale i jeho. Cítím se kvůli tomu provinile, protože když koukám do minulosti, tak nějak jsem občas koukala jen na sebe. To,co bude lepší pro mě. A to, co jsem dělala.. Řeknu to takhle. Divím se, že po tom, jak jsem se občas chovala, mě nenechal být. Dobře, některé rozhodnutí nebyly sobecké. Byly hlavně pro jeho dobro. Aby se vzpamatoval. Ale o tom někdy jindy.

Teď, po tom, co jsme si dali stopku(naše cesta byla plná těhle stopek), možná stoprocentní  konec, jsme pouze kamarádi, a píšeme si, ale ani jeden své city (teda zatím) nezměnil. Vím, je mi teprve čtrnáct a jsem si vědoma toho, že on není má pravá láska, ale i tohle odloučení na mě zanechalo šrámy. Naučil mě toho hodně. Naučil mě se bavit s klukama, nebát se zamilovat, nebát říct své city.. A teď, jsou tu dvě možnosti. Odpoutat se od myšlenek, pocitů, srdce, vzpomínek a lidí,a zkusit jít dál, bez něj a citů k němu, a nebo stále doufat v to,že se změní a vše bude úžasné? V tohle jsem doufala až moc dlouho a teď už jen říkám, že jsem ztratila naději. Ale uvnitř, někde velmi hluboko, ta naděje je. Je tam ta malá N-A-D-Ě-J-E. Bojím se, že když se odpoutám, uvědomí si, o co skutečně přišel. A pak bych do toho asi po desáté spadla. Někteří si teď můžou říkat „jak ho sakra může milovat, když je jim teprve čtrnáct, ještě ani neví, co láska je.“ Fajn, myslete si to. Tohohle slova jsem se bála docela dlouho,a nám oběma trvalo, než jsme ho začali používat,a když tak přemýšlím, není to láska na týden, kdy se dají dohromady „jen aby někoho měli“ a rozejdou se kvůli „promiň, ale už tě nemiluju.“ Tyhle vztahy zřejmě asi nikdy nepochopím, ale to jsem trochu odběhla od tématu. My mezi sebou máme výjimečný vztah, který je těžko popsatelný slovy.

Díky článku jsem se do toho znovu položila a pomohlo mi to. A závěr? Nechám věci plynout, pokud se něco má stát, stane se to, a pokud ne, tak ne. Je to ve hvězdách:)